Urozená milovnice

Urozená rytířka Salomena, Vančury z Řehnic dcera neprovdaná, srdce své ženatému myslivci zadala. S ním zapomínajíc své cti rytířské po lesích se toulala a pohoršení tak stavu svému činila.

Foto: Kristýna Vesnenková, Urozená milovnice

Rmoutil se její otec, statečný a urozený rytíř Fridrich Vančura velmi, ba ze samého žalu nad rozkvetlým srdcem dospělé dcery vypustil ducha svého. Zemřel jest léta páně 1652 na den svatého Marka Evangelisty.

Potěšeno bylo vášnivé srdce urozené slečny rytířky a ona do myslivny nové v "Suché"[1] postavené učinila myslivce řečeného "Vojtu" milým správcem svým. Tak silák myslivec, milovník věrný, správce srdce i statku málo dbal, když nad hlavou jeho mrak černý stál a on pod dubem lásce se oddával.

Z mraku černého nebes hněvu posel Boží v dub ten uhodil a myslivce v černou hmotu proměnil. A rytířka ta zmizela jak duch a do dnes v době půlnoční prochází údolím, u dubu se zastaví a tam prý vidí otce svého v brnění rytířském, jak hrozí jí prstem, zatím co jemu u nohou pláče žena myslivcova.

Boleslavan VIII, 1934 – 1935, s. 192

---

[1]    Myslivna v Suchém dole u Bukovna, samota v úzkém údolí zvaném Kojana v dolní čísti, kde se rozevírá v ůdolí Jizery.

Potící se kámen

Potící se náhrobní kámen v chrámu P. Marie v Ml. Boleslavi.

V chrámu tam býval kámen, který se jenom v jistý čas potíval,

až i celý mokrý býval.

A to pocení bývalo prý znamení, 

že někdo z rodu toho,

jehož předek pod kamenem tím pochován,

byl brzo zemře. 

Potící se náhrobní kámen v chrámu P. Marie v Ml. Boleslavi.

Který rod a jakého jména to byl zapomněl jsem.

Tak podobně četl jsem v nějaké rukopisně psané knížce,

od Austa z Ml. Boleslavi asi r. 1850. 

Od těch dob byl chrám v Ml. Boleslavi opraven,

a zůstal-li tam

onen kámen

není mi povědomo.

kříž u Hrdlořez

Nový kříž u Hrdlořez postaven jest u silnice blízko cihelny Tarantíkovi na místě kdež byl kočí z mlýna Šubrtova zavražděn.

kříž u Hrdlořez

Tento kočí Jan Hyka vezl melivo svého pana J. Pazderníka do Boleslavi dne 22. prosince 1897. Když se vracel domů, dohonil ho na silnici u Hrdlořez jakýsi trhan, Các.

Zdobinský 21 roku star a myslel, že Hyka veze véce peněz sebou, které měl v tašce domu za melivo sebou přivezti, dohoniv ho počal s ním hádku, leza mu na vůz do vytrachu,  aby se svezl. Hyka ho nechtěl na voze nechati i hádali se.

Kříž u Krásné Vsi

Roku 1840 jednoho dne z rána když lidé vyšli ze vsi aby jeli ke Kováni neb ke Spikalům tu na rozcestí ležel stařičký žebrák mrtví. Kdo to byl a odkud pocházel nedověděli se neb při sobě žádné papíry neměl a mluvit nemohl. Toliko domění všeobecné bylo, že chtěl z blízké vsi před večerem do Krásné vsi na nocleh dojíti na cestě jej přepadla slabost starého věku že již do vsi dojíti nemohl

zůstal přede vsí na cestě a tam svůj život dokonal. Obec Krásná Ves vystrojila neznámé mu žebráku slušný pohřeb. Farář zdejší Kováňský P. Karel Vinařický cizince toho do hrobu pochoval a dojímavou řeč nad mrtvolou tam učinil. Že ne vším kdy, kde a jak zemřeme. Asi po roce postavil p. Prokop Martinec rolník Krásnoveský na rohu svého pole kříž.

Kříž u Krásné Vsi

U toho místa kde onen žebrák skonal na památku. Katusický učitel p. Václ. Kulman na kamenném podstavci vyryl 1842 před a nový kříž u rozcestí posvětil opět slovutný básník K. Vinařický vedouc tam z chrámu P z Kováně

procesí Při kterémžto slavnosti opět 1842 dojemnou řeč učinil že nevíme místo ani hodiny kdy nás Pán k sobě povolá.

Bezhlavý kůň

Přes důl od Sudoměře na jihozápad, je na svahu a částečně na trnovských pozemcích tichý černý les, pod nímž je hluboká rokel a v ní louka. Po obou stranách rokle zdvihají se vysoké, zeleným křovím porostlé skály, jichž větší část se již do rokle zesula. O této rokli se z pradávných dob vypráví pověst, která se až po dnes udržela. Na konci té rokle stával před dávnými věky mlýn, jehož majitel byl od celého okolí ctěn a vážen. Ten dobrý muž měl ušlechtilou dceru, jménem Jaroňku, která byla ozdobou celého okolí a útěchou starého otce. Vrátilo – li se jaro v okolí to, tu s východem slunce spěchala krásná Jaroňka na květnatou louku a trhala krásné květiny. Za dne běhala po zelených stráních a údolí se ozývalo jejím lahodným zpěvem. Mnohému jinochu tlouklo srdce, kdykoliv se s Jaroňkou setkati měl. Byla – li jeseň, tu jako náhodou zabíhali vesničtí jonáci k olšovému mlýnu – jak jej nazývali, v té naději, že jí snad alespoň spatří. Konečně se přece jednomu jinochu podařilo získati si Jaroňčinu náklonost. Často u večer vídali Sudoměřští blažený párek po lučinách se procházející. 

Bezhlavý kůň

Oba milenci tisknutím ruky, pohledy, úsměvy, ba i lahodnými lovy lásku si sdíleli: Tak ubíhal den po dni, měsíc po měsíci, až opět se vrátilo jaro. O kéž by se nebylo v ten krásný čas, na nějž se Jaronka se svým miláčkem tak těšila žádné neštěstí přihodilo!

Svěcené prameny pod Skalskem

Na dole pod Skalskem vytekalo z pod stráně několik pramenu z nichž voda rozlévala se po celém širokém dole způsobujíc široký močál přes kterýž bylo těžko člověku neb dobytčeti přejíti aby se neumazal a nejobtížněji bylo těm kteří po pěšině přes důl od Podskalska ku Podkováni tudy kráčeli a mnohdy pocestují se tady notně zmáchal a dosti hojně pomáčený sotva přešel. Za horkých letních dnů vyvstávaly z pramenů a močálu těch husté šedivé páry z kterých do výše se táhly a v povětří se z nich tvořila mračna, jež za nedlouhou dobu strašlivé bouřky a hromobitím a blýskáním nad celou krajinou se rozprostírala, za časté i z nich i spousty krmy urédu ničilo. To okolní obyvatelé těžko nesli, mnohdy si na to stěžovali a Boha za odvrácení všeho zlého krupobití prosili i se svým duchovním se radili kterak by se to obmezit dalo. Přijda na důl s procesím a prameny ty že tam budou od duchovních posvěcené a požehnané a lid že se tam za odvrácení všeho zlého modliti a vodu tu píti bude. Což se také stalo a bouřky potom již tak hrozné nebývaly. Od těch dob jmenovaly ony prameny Svěcené.

Svěcené kameny pod Skalskem

Matějův pramen II. Když tedy pod skálou prameny vystoupaly a celý dol zaplavovali činíce z něho na více místech rozsáhlé močály Tedy mlynáři, aby té vody u mletí obilí použili zjednali dělníci, kteří vodní strouhy prohlubovali a vodu z močálů do nich sváděli a tudíž jim vody na mlýny přibývalo, že mohli více a byli semletí. Dělníci jsouce v práci s prohlubováním stuh vyhazovali celou zem i u některé skály odkuž voda nejvíce vystupovala a odkryli pramen z něhož voda hojně vytékala. Dále druhý pak třetí a tak dále. Že však prameny ty byly hlouběji v zemi než vodní strouha tedy z pramenu těch voda náležité odtékati mohla museli být strouhy ještě hlubší. Jeden z těch pramenů na Skalské stráni z pod skály v chladu a stínu lesních stromů proti domku nedávno postaveného hajného velkou hojnost vody vyléval více než ostatní. I vyskytl se tu nějaký člověk dělník až od hor Krkonošských jménem Matěj, práci hledaje pro svou obživu. Dali mu tedy práci vyhazovat zem ze struh a dobývat prameny. Což on po celý čas svědomitě konal ať na něho a jeho práci dohlíželi nebo ne. On stále pracoval a celé dny ve vodě se brodil. Pramen tento dal mu však nejvíce práce, byl podál od vodní strouhy, musel tedy delší odvod vody z pramene až do strouhy vykopati a vyhazovati, v cestě stojící kameny roztloukati a odhazovati. Skály vylamovati a schody do pramene aby k vodě přístup byl ve skále vytesávati. a konečně pohodlná sedátka pro návštěvu příchozích upraviti. Tou prací ztratil Matěj mnoho času. Později ho to už omrzelo do vsi začal chodit i zůstával tam pod skálou ve dne v noci spávaje i tvořívaje si tam. Dělníci tamější na druhých pramenech říkali tam  pramen u Matěje, kterýž to jméno tak až do dnes zůstalo. Matěj dokončiv svou práci z toho brodění ve vodě nastydl mu v kostech morek, že nemohl chodit až z toho umřel.

Bezvel

U Katusic stojí podlouhlý kopec 340 m vysoký, borovým lesem porostlý. Na jeho vrcholku spatřujeme rozličná skaliska a rozmetané kameny. Největší a nejznamenitější jsou tam tři skaliska tvrdého velkozrného pískovce. Všecky 3 skály, když se na ně z jisté strany podívá, mají jakousi příšernou podobnost s lidským obličejem. První na straně ke Katusicům je největší a lisé ji říkají baba, druhá asi v polovině vrcholku více ke straně západní jmese skamenělá panna a třetí skála na menším vršku Bezvela jmenují čertovou stopou. Na ní je v tvrdé celistvé skále vyrýpnutá mezera asi 1 střevíc dlouhá a 2 palce hluboká. Staří vypravují o zkamenělé Babě a panně tuto pověst:

Za dávných časů, když ještě velká část naší země lesem byla porostlá, lidé bydleli jen po vrších a vrcholcích kopců, kdež si stavěli hrady s vsokou věží, aby všude do vůkolí viděti mohli. V té době bydlela na Bezvelu ve starém opuštěném hradě čarodějná baba, která u sebe krásnou panu v zajetá držela.Na panně té jí mnoho asi záleželo, neboť jí velmi pečlivě hlídala, nikam ji nepouštěla a stále ji zavírala. Až jednou nějaký sluha, byv někam poslán, v lesích zabloudil a na kopci  nějaké stavení vida, tam se lesem dodrápal a u báby přes noc zůstal. Žádného ve stavení neviděl, až když opět vycházel v jednom okně onu pannu zavřenou spatřil. Baba mu cestu pověděla a on odcházel, Přijda domů, vyprávěl všem, co se mu na cestě přihodilo. Mladý rytíř slyše to, umínil si, že k té čarodějnici zajde a bude – li možno onu krásnou pannu z moci té baby unese a vysvobodí. 

Na kopci Bezvel u Katusic je skála zvaná Baba

Ustrojiv se do chudičkých šatů šel jako žebrák k babě a ptal se, nemá – li pro něho nějakou práci, že by se k ní do služby dal. Baba ho chtěla zkoušeti a dala mu stádo pást. On hned svolil a pak často všecka okna prohlížel až jednou krásnou pannu u okna spatřil a hned jí znamení dal, že jí chce vysvoboditi. Pásl tam dobytek a dlouho pak panny neviděl. Již byl mrzut. Pásal na Horce u Plužné a povolal si tam čerta Běsa, aby mu pomohl. Běs mu pomoc slíbil, když se rytíř zavázal, že mu svou duši upíše. Rytíř mu to slíbil.Jak baba nařídila, hlídal stádo a zaháněl je do ovčince u dvora na Horce a v noci spával v ovčinci, protože mu baba řekla, že nechce nikoho ve svém hradě mít. Na Horce se rytíř s čertem umlouval jak to provedou. Běs že babu vezme a do pekla odnese a rytíř pak půjde na její hrad, vezme si princeznu a budou tam spolu bydleti, žijíce v lásce a blaženosti. Běs jsa věci jist, položil se a usnul. Chrápal jako když v pytli ořechy rachotí. V tom vyšla hromová rána, až se všecko zatřáslo. Běs otevřel ohnivé oči a hned věděl, kolik uhodilo. Vyskočiv, zlostně dupnul až se jeho noha do skály zabořila a stopa jeho až po dnes se tam spatřuje. Skokem byl u baby a chtěl ji do pekla odnésti. Avšak baba byla mocná čarodějnice, která měla své tajné duchy kolem pastýře, kteří jej neviditelně střežili. Ti jí zdělili, co rytíř s črtem ujednali. Baba zlostí syčíc, dupla až se zem zatřásla a hrozně zahřmělo. Švihla svým kouzelným proutkem a hned všechno zkamenělo. Princezna když babu odcházeti viděla vyběhla z hradu a utíkala k lsu na Horce aby tam rytíře nalezla a s ním uprchla. Baba však o tom věděla, obrátila se ke hradu a také princeznu švihnutím proutku v kámen změnila. Rytíř, hledě k Bezvelu zda pannu spatří, zkameněl se stádem a i baba pak zkameněla. Hrad po letech zpustl a zbořil, že jen kamení zbylo. Ale zkamenělá princezna hldíc k východu dosud čeká na vysvobození.

O Pacifikusovi

Asi půldruhé míle od Mladé Boleslavi na západ je zámožná vesnice a velkostatek Skalsko. Velkostatek ten patřil od sklonku 16. věku řádu Servitů, jehož představeným byl Pacofikus. Občané skalští měli při svých polnostech rozsáhlé lesy a tu prý myslíval Pacifikus, jak by ty lesy řádu jeho pěkně slušely a přemýšlel neustále, jak by sedláky o ně připravil.

Náhodfa mu pomohla. Byl totiž vydán rozkaz, že mají sedláci platit dan z lesů; protož ať se lesy úředně sepíšou. To ovšem nebylo občanům skalským milo a tu prosili Pacifikusa, aby jim nějak od daně pomohl. Pacifikus rád svolil, neboť tu se mu naskytla příležitost, aby ty krásné lesy svému řádu přivlastnil. Poradil skalským, aby úředníkům udali, že lesy jsou “panské”, z panských lesů, že nebudou platiti. Jen jednomu poradil, aby les udal za majetek svůj, poněvač ho měl ve zvláštní oblibě. Občané učinili, jak jim poradil Pacifikus a lesy byly připsány k majetku velkostatku.

Daní z nich ovšem občané skalští neplatili, ale jaké bylo jejich podivení, když se dověděli, že lesy jsou nyní majetkem velkostatku.

Pacifikus stal se smělejším a odcizil brzy pole obci Kovánci as půl hodiny od Skalska vzdálené. Nikdo ho proto nestíhal, ale lidé si vypravovali, že ho Bůh potrestá, že nebude míti v hrobě pokoje.

Uplynulo několik let a Pacifikus zemřel. Členové řádu vzkázali na Skalsko, aby byla mrtvola Pacifikova ihned do Prahy k svatému Michalu dopravena. (Asi r. 1649). Naložili tedy mrtvolu na vůz a jeli do Prahy; když však přijel k poli, jež Pacifikus kdysi odňal obci Kovánci tu pozoroval vozka, že vyjelo kolo z nápravy. Ale jaký div! - vůz jel zrovna tak jako dříve.

Jan Evangelista Konopas

Jan Evangelista Konopas (1833 - 1909) byl sedlákem v Sudoměři, vášnivým amatérským historikem a archeologem a zejména náruživým sběratelem lidového folkloru. V jeho pozůstalosti se dochovala řada místních pověstí a báchorek.Ty nejzajímavější jsou postupně uváděny v tomto blogu.

Hezká katova dcera

Před dávnými časy bydlel v městě Bělé u Bezdězu také kat, který za městem na Šibeničním vrchu zločince odpravoval. Sám bydlel stranou města, v malém nepatrném domku, neb jej lidé nenáviděli, v lehkosti a opovržení jej měli, již pro to jeho zlopověstné řemeslo. Poněvač ale jeho řemeslo málo mu vynášelo a popravu zřídkakdy míval, anžto byli tenkráte hodnější lidé než jsou nyní, byli nuceni obyvatelé města také na kata každoročně něčím připláceli. Jak o tom v starých knihách města Bělé zapsáno jest platili na kata toho Město Bělá čili Nový Bezděz od Berky z Dubé roku 1337 založené nad potokem Bělou a čele zdi ohrazené a příkopy přes než do města branami se zdvíhacími mosty se chodilo a jezdilo.
Na polední straně města za branami na slunci měli soukeníci sestavené své rámy, na nichž hotová sukna natahovali a vysoušeli. Takové rámy bylo ještě nedávno tam viděti, neb tenkráte v Bělé soukenické řemeslo kvetlo a měšťanům soukeníkům dobře se dařilo. Jeen z těch soukeníků, přijda domů z vandru, neb ze zkušené chtěl doma po otci řemeslo převzíti i počal se po nějaké dívčici ve městě ohlížeti, kterou by si mohl za manželku pojmouti a s ní dále počestně život žít.

Jednou, když své soukenické řemeslo provozoval, potřeboval nějaký řemen, chtěl si ho koupit u sousedů kupců, ti však takový neměli a odkázali ho ke katovi, tam že takové řemeny může dostat. On to při svém katovství ze všelikých kůží rozličné řemeny krají a prodává.

O vesnicích

Na sever od Sudoměře je les, zvaný “Vesnice”. Počátkem toho lesa je Cimrhaklova zahrada. Stávaly prý tu tři statky, každý na svém gruntě. Byly to snad pozemky, které dnes patří Štrosovi č. 25., Sekáčovi v č. 33, Vaňkovi v č. 14 a Cimrhaklovi v č. 5. Uvedené tři statky tvořily vesnici.
Nahoře nad nimi byly trouby (nynější “truba”) do rybníka, kterýž nad těmi těmi statky nad mostkem na nynějším panském poli Valovickém býval. Pozdějji byl rybník vypuštěn a z něho pole učiněno. Na místě bývalého rybníka dosud na jaře bývá mnoho vody.
V pozdější době, nevíme kterou válkou, vesnice zpustla a majetníci statků nepostavili tyto na svém místě, nýbrž tam, kde dnes je Sudoměř. Z oněch tří statků dělením povstalo 9 statků a 10 chalup – celá Sudoměř, mimo 18 baráčníků., kteří pole nemají.

O “Vesnici” se vypravuje: V jednom z těch tří statků byla selka v šestinedělí. Jednoho večera prosila muže, aby s ní šel ven, že se sama bojí. On ale nechtěl, posílaje ji samotnou.

O můře

O můře vypravuje se na Boleslavsku, že chodí na člověka, když spí a saje mu z prsou sílu. Člověk ten, na něhož můra chodí, nechť kdekoliv spí, všude ho najde ať spí kdekoli na loži, v chlévě na palandě nebo na lavici ve světnici. Když jej můra mačká cítí velkou tíž na prsou, má těžký sen nějaký jako by od někud dolů padal, nebo jej honí divoké zvíře, nebo naň padá stavení nebo se převáhl s vozem, neb se naň obloha zřítila. Chce on utíkat a nemůže, chce běžet neb se bránit, nemůže však rukama ani nohama hnout jako by je měl svázané. Chce křiknout neb volat o pomoc má však prsa utišena a hrdlo stlačené, že nemůže hlasu vydati jen úzkostlivě úpí, chrápe a vzdychá, což bývá pro něho poslouchajícího jaksi strašlivé a vyluzuje bázeň. Když ho někdo z toho těžkého mouřího snu probudí je velmi rád a děkuje mu, říká že můru zahnali i prosí, aby ho jen vždy probudili a od můry mu pomohli.
  

Morous najde si svého člověka, když spí ať leží kdekoli. Jeden čeledín přišel na přástvu, kdež bylo více přástevníků, mládež se smála a vyváděla. Ten si lehl na lavici, ruce si dal pod hlavu a spal, po chvíli počal ve spaní ouzkostlivé zvuky vydávat a chropivě sípat.